Vždycky jsem si představovala, jaké to muselo být pro dobrodruhy a cestovatele, když před několika sty lety vyráželi na výpravy do neznámých a dosud neprobádaných končin světa. Neměli žádnou jistotu, že se ještě kdy vrátí a znova se shledají se svými nejbližšími. Někdy dokonce neměli téměř ani naději a počítali s možností, že jdou na jistou smrt. Ale touha po dobrodružství a objevování jim za to stála. Byla to jejich vášeň. Nemohu zapřít, že v sobě mám také kus takové touhy po dobrodružství. Nemyslím tím množství zážitků dnešního typu, kdy člověk nevydrží sám se sebou a nutně musí stále něco podnikat.
Myslím tím touhu objevovat daleké a dosud prázdné nekonečně, otvírat obzor lidského poznání a odevzdat se do rukou osudu bez nároku na šťastný konec. Proto jsem celé dětství usilovně četla všechny dostupné robinsonády, louskala knihy Jula Verna a Jaroslava Foglara. Toužila jsem být hrdinou. A ze všeho nejvíc mě nadchlo vypravování Františka Běhounka o pustých ledových zemích daleko na severu, kam se vydávali jen ti nejodvážnější a nejodolnější cestovatelé a polárníci. Je naprosto neuvěřitelné, co tito reální hrdinové dokázali podniknout jen s prostým a obyčejným vybavením, které by nám dnes nestačilo ani na naši v tuto chvíli již každoročně velmi mírnou zimu.
Nemohli využít možností profesionálního a funkčního oblečení, nepromokavých bot vybavených několika membránami a bund, které zabrání pocení a zároveň vás zahřejí a schovají před větrem i vlhkem. Neměli profesionální ergonomické sáně nebo motorové skútry, plynové vařiče, moderní zbraně ani léky jako antibiotika. Byli odevzdáni napospas rozmarům přírody, která je mohla v jediném okamžiku všechny zahubit. A přesto se vydávali na cestu, bojovali až do posledního dechu a často přežili i ty nejneuvěřitelnější těžkosti a strašlivé podmínky. Pokud se tedy budete někdy chtít vydat do podobného nebezpečí, vezměte si s sebou alespoň Silvini rukavice.
